Je nějaké hodně vzdálené století, dejme tomu třeba pětadvacáté. Lidi jsou rozlezlí po mnoha planetách navzájem vzdálených mnoho tisíc světelných let. Hrabivé lidské nebo spíše nelidské pařáty začaly na těchto vzdálených planetách stavět těžební stanice, a tak začalo drancování těchto blízkých planet. Lidem nezbývalo nic jiného než se expandovat do ještě vzdálenějšího vesmíru, spousta lidí se bála nebo ani snad nechtěla odjet na veskrze chladné planety a měsíce, kde by měli strávit přinejmenším několik nehezkých let než se planeta vydrancuje. Lidé už začali mít dojem, že jim skutečně patří celý vesmír, ale to byla ukrutánská chyba, protože v jednom zapadlém koutu jedné velmi vzdálené galaxie nalezlo lidstvo odpověď na starou otázku, zdali jsme ve vesmíru sami. Nebyli jsme, i když teď už vlastně asi zase budeme. *Arduška*